Techniky pák z obecného pohledu
Je dobré se zamyslet nad tím, co rozumíme pojmem „páka“. Z hlediska fyzikálního můžeme považovat za předmět páky pouze těleso pevné, málo pružné, s výraznou delší podélnou osou nad osou příčnou, tedy pro případ lidského těla je to tzv. dlouhá kost a ne vazivo či sval. Avšak kosti těla jsou příliš krátké a síla člověka je příliš omezená, proto není většinou pravděpodobné, aby dva přibližně stejně fyzicky vyvinutí lidé dokázali způsobit zlomeninu kosti svému protivníkovi holýma rukama tlakem (bez úderu).
Z toho důvodu, hovoříme-li o pákách, musíme uvažovat, že se do procesu páčení musí zapojit ne jedna kost, ale minimálně dvě, které samozřejmě mají kloubní spojení. Tyto kosti jsou, jak je dobře patrno na lidské kostře, samostatné, a jsou spojeny vazivy a svaly. Klouby mají také chrupavčitá lůžka. Zranění kteréhokoliv komponentu takového kloubního spojení je vážné, a tělo je pochopitelně alarmováno prostřednictví bolesti. Bolest, je-li dostatečně silná, donutí organizmus, aby odstranění příčiny této bolesti dal absolutní prioritu, tedy aby „nechal všeho ostatního“ (v našem případě boje).
Je chybou námitka, že jsou lidé, kteří díky své primitivnosti, treninku, či dočasné indispozici (silná opilost, vliv drogy) bolest nevnímají. Vnímá ji jejich organizmus, pouze jejich vědomí je nedostatečně informováno o závažnosti stavu. Znamená to, že pokud dotahujeme páku normálnímu vnímavému člověku, ten zanechá odporu dříve, než jeho tělo dojde újmy. Ovšem člověk indisponovaný zmíněnými vlivy tyto informace do mozku nedostává, proto obránce má podle závažnosti situace na výběr, jestli si může dovolit přejít na jinou techniku, nebo musí pokračovat v páčení až do zjevného zranění. Pokud by byla situace tolik vážná (přesila útočníků, dokonaný trestný čin, zbraně v akci, jasný teroristický útok či pod.), pak prostě obránce páku dokončí, například zlomí útočníkovi ruku v loktu, tedy odlomí na jeho ulnární kosti proximální část. V tom případě ať si útočníkův mozek vybaví bolest nebo ne, je útočník disfunkční a krátce poté se dostaví šok, který mu zabrání pokračovat v akci.
Z hlediska sebeobranných technik se ovšem mezi páky zahrnují techniky, které v podstatě pákami ve fyzikálním smyslu nejsou, protože jde o jiné bolestivé akce na kloubní spoje. „Skutečná páka“ při dotažení do konce musí mít diagnosu „fractura“, tedy zlomeninu. Avšak například uščemlenie ze sambo, jak říká sám název, tedy „uskřípnutí“, je vlastně případ, kdy bojovník vloží holeň svou nebo útočníkovu mezi útočníkův femur a tibiu a „rozebírá“ nohu útočníka na dvě části v kolenním kloubu. Dotažení této techniky by pak mělo jasnou diagnosu „luxace“, tedy vykloubení (a přetržení příslušných vaziv). Jiná „páka“ ze sambo, nazývaná uščemlenie achillova suchožilja, tedy doslova „uskřípnutí achillovy šlachy“ by měla v konečné fázi za následek buď „abrupce“, tedy odtržení achillovy šlachy (zranění je s doživotními následky), nebo zlomení metatarsálních kůstek chodidla (možnost zlomení všech pěti). Nelze určit, jak u koho dříve povolí tlak na achillovu šlachu nebo některý z metatarsů. Záleží to na tělesné stavbě konkrétního útočníka, na přesném místě úchopu nohy obráncem, na tom, jak se snaží útočník vytočit z techniky atd.
Některé páky, jako je například páka na distální článek palce je takového charakteru, že obránce nemá možnost ji dotáhnout do konce. Páka tohoto článku prstu je příliš krátká a obránce by neměl ve svých prstech dost síly, aby obráncovu palci ublížil.
Dalším příkladem tzv. páky je například „páka na rameno“, jak je nazývána v judo (odporuje pravidlům judo). Nejde o páku, ale výkrut, protože výsledkem by nebyla fraktura humeru, ale luxace ramenního kloubu. Rameno totiž není možné fixovat jediným člověkem tak, aby síla mohla působit na humerus a odlomit mu hlavici. Humerus prostě vypadne z lůžka, tedy vzniká luxace, vykloubení. (V určité pozici zvednuté ruky je toto zranění dost aktuální. Došlo k němu např. když náš žák při show přeskakoval motorku a velmi jemně zavadil o zrcátko.)
Všechna kloubní spojení nejsou rovnocenná. Uvážíme-li například klouby prstů, kloub kolenní a loketní, tyto se pohybují jen v jednom směru a pokud nemáme užít mimořádné síly, pak je lze páčit jen jedním směrem. Naproti tomu kloub ramenní a kyčelní, podobně jako zápěstí mají relativně velký rozsah pohybů. To samozřejmě zvyšuje počet možných pák.
Případ páky na dlouhou osu těla je případ páky na páteř. Páka na páteř je bestialitou. Každé dítě by mělo znát důsledek zranění páteře. Pokud se zraní nepatrně krční páteř, jsou důsledky doživotní, nejen fyzická omezení a částečná invalidita, ale především riziko vzniku chronické bolesti hlavy. Pokud by došlo k vážného zranění této části páteře, může nastat smrt během několika sekund (tzv. zlomení vazu). V případě zranění páteře v jejím průběhu, tedy od prvních hrudních obratlů až po kost sakrální, jsou následky mnohdy horší, než smrtelné. Poruší-li se mícha, která prochází páteří, pak od toho místa všechny nervy, které laterálně z míchy vycházejí, mohou být paralyzovány.
Fráze, deklamující, že dnešní lékařská věda dokáže divy, jsou jen nesmysly patřící do světa nejapných reklam. Vše končí na invalidním vozíku. Zranění páteře považuji za úraz s horšími následky, než je vražda. Člověk takto postižený totiž vlivem sebezáchovných pudů ztrácí schopnost řešit svůj stav sebevraždou, také nemusí být toho schopen fyzicky, a euthanasie není ve většině zemí možná. V případě zvířat se vždy zvíře z milosrdenství neprodleně usmrcuje.
Obránce má za povinnost zraněnému útočníkovi zajistit první pomoc, pokud mu v tom nebudou nějaké jiné okolnosti bránit. Bohužel, zákon musí rozlišovat mezi lékařem a laikem, proto žádný laik (tedy nezdravotnická osoba) nemá právo napravovat žádné zlomeniny, vykloubeniny, nemá právo ani zasahovat do integrity těla (aplikace injekce anestetika). Třebaže v našem Centru jsou úrazy v přepočtu na tisíce odtrénovaných hodin vzácné, bohužel občas jsou, a musel jsem ve své praxi trenéra za dvacet let několikrát zůstat v podobné záležitosti ve své podstatě nečinný. Běžné vykloubení lze totiž někdy vrátit zpět ihned po úrazu. Avšak během téměř hodiny, která uběhne od úrazu po ambulanci v době převozu, okolí kloubu oteče a celý proces vrácení pozice kostí je pak ztížený a bolestivý. Např. v případě luxace loketního kloubu zlomil lékař v nemocnici ulnární kost mému asistentovi při napravování luxace. Důkazem byl RTG snímek před a po zákroku. Bohužel, v této zemi pro takové „drobnosti“, jako je např. luxace kolena, nepřijížděl dříve lékař (současně nevím; nesleduji), ale pouze řidič
sanitky s pomocníkem, kteří měli pětidenní zdravotnický kurs, po jehož ukončení nemusí mít ani znalosti běžného laika. Komická může být i služba na telefonní lince 155, kdy s desetiletým odstupem dvakrát jsem dostal dotaz, zda-li zraněný s luxací kolene, která se nevrátila, dojde do sanitky (asi sto metrů, polovina z toho po schodech).
Úrazy jsou sice způsobeny mechanicky, avšak mnohé z nich jsou doprovázeny i psychickým traumatem, často šokem. Šok nastává v oblasti podvědomí, tedy organismus sám upravuje své životní funkce tak, aby si zajistil přežití. Tyto jevy vycházejí z biologické podstaty člověka ve svém původním prostředí, nikoliv v prostředí modifikovaném v kontextu dnešní lidské společnosti. Mechanismus spouštění tohoto šoku však nemusí být startován jen z podvědomí, ale bohužel ho lze startovat i z vědomí samotného, kdy si pacient může připustit fikci. Nakolik k šoku dojde, lze ovlivnit jen částečně. Inteligentní osoba, která si drží přehled přes situaci, dokáže šok potlačit, ale ne zcela. Některé životní funkce nemůže ovlivnit. Např. frekvenci dechu a změnu krevního tlaku, pocení a j. neovlivní. Nemůže také ovlivnit zvracení. Pokud má tělo pocit, že všechnu energii musí dát ve prospěch jiného biologického pochodu, prostě trávení zastaví a v určité jeho fázi může dojít k vyprázdnění žaludku nejrychlejší cestou, tedy ke zvracení. I když je nepříjemné se zmiňovat o podobných procesech, je to nutné. Člověk ve své živočišné podstatě je ve svém prostředí zranitelný nejvíce, pokud je sám indisponovaný tělesně. Pokud už není schopen fyzicky vzdorovat, jeho organismus přejde na taktiku odlákání nepřítele „zhnusením“. Této taktiky užívá více živočichů. Každý herpetolog ví, pokud nalezne v přírodě užovku nebo suchozemskou želvu, poté, kdy ji zvedne, ho pravděpodobně toto zvíře pomočí. Z toho důvodu může i člověk v případě šoku ze zranění ztratit vládu nad oběma svěrači, a může i zvracet. Zvracení je nebezpečné v tom smyslu, pokud bychom nechali útočníka vleže naznak, může se i v bezvědomí udusit. I když takový scénář není pravděpodobný, jde zde o život, a je nutno o tom vědět. (Zvracení může vyvolat i úder na varlata, protože ta jsou spojena s plexus solaris, který zvracení spouští.)
Při obranné akci musíme mít na paměti stále Zákon č. 140/1961 Sb. § 13 (Nutná obrana) a § 14 (Krajní nouze). Musíme proto rozlišovat, jak závažný je způsob napadení. Nejvíce tolerance si vyžaduje případ, kdy útočník zaútočil ani ne tak ze své vůle, jako z pocitu nezbytí. Může jít o člověka, který trvale není při smyslech, nebo dočasně je mimo smysly. Jde tedy o pacienta. Uvedu fiktivní případ: člověku ublížil někdo, kdy pro něj symbolizuje určitou skupinu lidí. Může jít například o vousatého muže. Tím si vytváří oběť alergické vyhodnocování pro všechny vousaté muže, a pokud se zdánlivá křivda opakuje, může tento (nyní již pacient) získat takovou averzi, že může
zdánlivě bezdůvodně napadnout kohokoliv, kdo nosí plnovous. Způsob napadení může být velmi vážný, například sekyrou, a z právního hlediska má obránce právo se bránit přiměřeně, tedy může útočníka trvale zranit. Z hlediska lidského, etického, vlastně ublížil člověku nemocnému, avšak nevěděl o tom. (I Bible chová odpornou epizodu a Davidu a Goliášovi; nemá se onen David čím chlubit). Stejně tak útok nemusí být ani namířen proti obránci. Může nastat krize, kdy vznikne nebezpečná situace, řekněme útok zvířete na člověka, a nahodilý přihlížející, který již napadeného „odepsal“ nechce vidět další krveprolití. Proto zachránci brání. V takovém případě nejde vůbec o útok (!). Tento „útočník“ nemá agresivní záměr, chce jen zachránce zdržet a tím zachránit před ještě horší tragédií (z jeho subjektivního pohledu). Bylo by nanejvýš nemorální, aby se zachránce–obránce vymanil ze sevření způsobem, který by dotyčného trvale zranil. Proto je potřeba ovládat i „něžné“ páky a ne vše řešit těžkým knock out-em nebo zlomením čelisti, jak by to řešil bojovník znalý pouze karate. V takovémto fiktivním případě by bylo i těžko řešitelné z pohledu zmíněného § 14 – Krajní nouze, zda za daných okolností bylo možné odvrátit nebezpečí jiným způsobem.
Obránce se může dostat do nesnází také vlivem svého neobjektivního pohledu tehdy, kdy cítí určitý respekt vůči vzhledu útočníka a domnívá se, že ho útočník v některém ohledu převyšuje (síla, zbraň v ruce). Proto s ním jedná jako rovný s rovným a v první akci ho může vážně zranit. Při své základné vojenské službě jsem byl v kasárnách s velkým množstvím slovenských kriminálníků. Většinou byli odsouzeni jako mladiství, avšak jeden z nich dokonce stačil do doby, než nastoupil základní vojenskou službu, být 17x odsouzený za výtržnictví a poslední trest mu byl zkrácen jen proto, aby věkově neuniknul „čestné povinnosti vojenské služby“ a mohl ji nastoupit. Přitom to byl člověk degenerovaný, nemocný, psychopatický, s kosterními deviacemi, mechanickou vadou zraku a částečně hluchý (přesto v té době narukoval jako radiodálnopisec – r. 1975-1977). Někteří další ho v jeho „úspěších“ dost těsně následovali. Po nějakou dobu jsem měl za úkol pod dozorem vyučovat sebeobranu. Ti lidé neuměli naprosto nic. Bylo jen chybou jejich civilních obětí, že se nepokusili o obranu. Možná však bylo pro ně výhodou, že se nepokusili o odpor, protože by pravděpodobně takovému útočníkovi ublížili, a to „nepřiměřeně“.
Na to, co je „přiměřené“ může být různý názor. Je-li nějaký člověk na tak nízké úrovni, že je schopen užít násilí, (mnohdy nemá ani snahu zjistit, jestli k jeho cílům nevede cesta nenásilná), pak oběť násilí by měla mít právo se bránit jakýmkoliv způsobem, který uzná za vhodný. Veškeré následky by měl nést útočník. Je třeba si uvědomit, že se často může jednat o absurdní nepoměr sil a schopností, kdy například muž v kondici zaútočí na starou ženu, která je sotva schopná se udržet na nohou. Tento muž však může „pro jistotu“ být ještě ozbrojen nožem. Pokud by měla tato žena vůbec šanci se obránit, taková šance by jistě hraničila se zázrakem. Proto by měla tato hypotetická žena mít právo užít cokoliv pro svou obranu. Když však uvážíme, jak primitivní mohou být někteří lidé ve svém jednání, například vládní činitelé, pak by bylo naprosto nutno počítat s faktem, že se tito rivalové začnou legálně likvidovat pod záminkou pocitu ohrožení.
V našem Centru se učilo mnoho vojáků z povolání i tzv. orgánů policie. Nevím jak nyní, ale tehdy jejich schopnosti byly ubohé a je vinou kriminálníků, jestli podlehnou vizáži uniformy a nepokusí se o odpor. Sebeubožejší jejich pokus o odpor by byl (alespoň dříve) totiž korunován přinejmenším únikem či sebrání rukojmí. Takový byl stav „ozbrojených složek“.
V této kapitole by nemělo chybět pojednání pro případy, kdy dojde ke zranění útočníka při páčení. Není pravdou, že obránce může být vždy ohleduplný a proto je debata na toto téma bezpředmětná. Nutno si uvědomit, že útočník na rozdíl od žáků úpolových sportů nemá ke svému útoku doklady o zdravotním stavu osoby kterou napadá; možná by zaútočil právě proto. Dnešní populace zahrnuje jedince nezřídka degenerované, nejen duševně, ale především tělesně. Poznal jsem více případů zvýšené fragility kostí. U takového člověka stačí nepatrný stimul k tomu, aby došlo ke zlomení kosti. (Měl jsem mezi svými žáky po nějakou dobu i 14-letého chlapce, který po dobu asi jednoho roku měl stále jeden až dva sádrové obvazy. Měl i obě ruce v sádře současně. Přitom mu nic nebránilo, pokud měl ruku v sádře, aby vyhledal nový zbytečný konflikt a přitom vždy proti sobě zorganizoval přesilu. Vyloučit jsem ho však musel kvůli jeho silné agresivitě, kterou si tuto úrazy „zařizoval“. Škoda, že se jeho otce nepodařilo nikomu zjistit, aby bylo možné uvažovat o dědičné vlastnosti.) Pochopitelně, že v případě, kdy má obránce proti sobě takto geneticky poznamenaného útočníka, je z právního hlediska v nevýhodě. Třebaže postupoval v rámci zákona, způsobil zranění. Ne vlastní vinou, avšak toto mu bude za vinu kladeno.
