Hodnocení sebeobrany

  Sebeobrana, jak ji sleduji od svých začátků v zápolivých sportech, tedy po dobu čtyřiceti osmi let,  je obecně na nízké úrovni. Není to jen jev tuzemský, ale v principu obecný. Vinu na tom dle mého názoru nese především dnešní trend úzké specializace. Sebeobranu nelze řadit mezi sporty, a rovněž ji nelze označit za aplikovanou formu některých sportů. Jde o multi-disciplinární obor.

     V žádném případě nelze akceptovat názor, že se jedná o vybrané kapitoly některých sportů. Běžně se dnes nabízejí výuky kurzů, s názvem „Sebeobrana s využitím karate“ či dokonce „Sebeobrana s využitím judo“. Je nutno si uvědomit, že jednotlivé tyto sporty představují obrazně pouze jedno z písmen abecedy a bez kontextu ostatních oborů se jedná o nepoužitelné torzo. Bohužel, největší vinu na tom nese jakási snaha o „čistou rasu“, tedy o precizní znalost jednoho jediného zápolivého sportu či dokonce stylu, a absolutní ignorance všech zbývajících oblastí.

    Z praxe vím, že absolutní většina trenérů, kteří sebeobranu z nějakého jakéhokoliv důvodu vyučují, mají znalosti pouze z jediného zápolivého sportu, nejčastěji judo nebo karate. Mnozí se nikdy ani nepokusili zvládnout základy kteréhokoliv dalšího oboru. Jsou proto běžné případy, kdy trenér se specializací karate neovládá ani pro svou potřebu techniky pádů a naopak trenér judo základní techniky úderů. Přesto sebeobranu vyučují. V případě judo dokonce je požadováno na nejvyšší technické stupně předvedení sebeobrany proti zbrani, obor, který se běžně v judo nevyučuje. Samozřejmě zde se jedná o ceremoniální ukázku nereálné situace a připouští se použití naprosto nereálných technik. Logicky je nutno předpokládat, že trenér, vyučující sebeobranu, by měl dokázat většinu technik, které učí, použít v praxi. Výsledkem by však většinou bylo absolutní rozčarování z očekávaného. Výjimkou nejsou ani bojovníci věhlasných organizací, ať amerických či ruských, kteří (snad úmyslně) předvádějí pro televizi chabě nacvičené techniky, či nereálné zákroky.

     Dle mého názoru, má-li bojovník vysoké IQ a vysokou pohybovou inteligenci, může se stát již po deseti letech dobrým trenérem sebeobrany, pokud se věnuje více oborům a dostatečně intenzivně, v podstatě denně. Sotva kdy však lze uvažovat o době kratší.  Dobrý trenér musí mít techniky, které může označit za jeho vlastní, jím vytvořené. Je to logický výsledek tisíců hodin, které musí mít za sebou. Trenér pak musí být osobností, ne osobou. Často bývají trenéři s nízkým intelektem, ovládající pouze svůj úzký obor, nic víc.

     Dle mého názoru jsou inteligence a to, co nazývám „Pohybovou inteligencí“ – hodnoty naprosto nezávislé, někdy snad budí dokonce dojem vzájemného vytěsňování. Víme, že často lidé, kteří mají zdánlivě blíže k nižším primátům než lidem, jsou obdařeni dobrým způsobem napodobování, který naopak těm inteligentnějším schází. Nezřídka jsou tedy špičkoví sportovci lidé, kteří nemohou ani předstoupit před mikrofon aby nedegradovali celkový dojem z jejich fyzického výkonu. Naopak, mnohdy jsem se musel rozloučit s žáky jinak dobrých znalostí, kteří by nikdy nezvládli základy boje. Inteligence a pohybové funkce sídlí ve vzdálených částech mozku a nemusí mít přílišnou souvislost. Trenér pak může být dobrým sportovcem a přesto mizerným pedagogem.

     Veškeré obory lidské činnosti dávají poznat fakt, že čím všestrannější člověk je, tím pravděpodobnější je, že situaci zdárně vyřeší. Ať už se jedná o znalost jazyků, řízení vozidel, či pohybové schopnosti. Neznalost ostatních oborů boje zbavuje bojovníka velkého procenta naděje, že situaci rychle vyřeší. Příkladem budiž aplikace pák na útočníka. Trenér s pouhou znalostí judo se bude snažit nasadit páku na loket a ostatní útočníkem „nabízené“ možnosti pák nebude schopen vnímat. Obdobně trenér aikido, bude-li schopen užít separátně páky zakomponované do technik aikido, bude užívat pouze škálu pák prováděných na zápěstí. Oběma dvěma pak budou unikat šance pro páky a zhmožďování nohou, které nabízí sambo. Naopak, znalost více oborů dává možnost velkého počtu pák a jejich zakomponování do sebeobranných technik. Vzato z druhé strany, bojovník neznalý určitých technik se stane snadnou obětí útočníka. Největší ohrožení vychází samozřejmě z oblasti, kterou neznáme.

     Každý odborník ve svém oboru prosazuje to, co považuje za důležité. V Centru bojových umění, které jsem po převratu založil, prosazuji naprostou universálnost všech mých žáků. Není to snadné, protože dnešní generace jsou až na výjimky lidé, které lze označit za plody snadného přežívání. Svou námahu velmi odměřují, a pokud nějakou vůbec vynaloží, okamžitě očekávají odměnu. Z toho důvodu také záhy se vzdávají dalšího snažení. Rovněž nedokáží rozlišovat mezi realitou a fikcí a jejich poměřování se s fiktivními výsledky moderních bojových filmů nabitých filmovými triky je pak utvrzuje o marnosti svého počínání. Jejich výsledky jsou pak takové, že z asi přibližně čtyř a půl tisíce žáků, které naší školou prošli, mohu označit jen dva za velmi dobré. Je to tedy asi půl promile z dnešní populace, které bych si dovolil označit za kvalitní. (Asi deset pak je dobrých.) Protože už ale i zde (přijetí do naší školy) se jedná o výběr, pak celkový obraz této společnosti by nebyl ani tolik ideální. Samozřejmě že existují i dnes mladí lidé schopní, avšak ne dostatečně všestranní.

     V mojí škole vyžaduji základy zvládnutí běžných bojových umění a sportů, jmenovitě sebeobrany, judo, karate, aikido, sambo, kung-fu, práci s nožem a holí. Jako nedílnou součást bojových umění označuji základní znalosti plavání, potápění, střelby z krátké a dlouhé zbraně, jízdy na koni, kole a vlastnictví řidičského průkazu (s ohledem na věk), pohyb na horolezeckém laně, gymnastiku, a pro nejvyšší stupeň je nutné zvládat též jazyky, léčitelské techniky, mnemotechniku, základy psychotroniky a je zde též povinná účast na některé ze zahraničních expedic, kde se nejlépe prokáží schopnosti. 

     Z výše popsaných důvodů tedy považuji za naprostou nezbytnost ovládání více bojových umění. Zdůrazňuji, že sebeobrana není okrajových extraktem některého z bojových sportů. Je to samostatný obor, velmi náročný, a to o to náročnější, o co více obsahuje technik než běžný bojový sport či bojové umění.

     Příčina tohoto nedostatku tkví ve faktu, že učitelé sebeobrany nejsou skutečnými učiteli, ale pouze tento obor suplují. Dokud nebudou učitelé na určité úrovni, pokud budou nadále ovládat jen jeden jediný obor, bude sebeobrana na tak nízké úrovni, jako je tomu dodnes.